XLV. ČERNĚ HODINY

Z hluboka půlnoc odbily

a stanuly pojednou v chodu.

Kde budím se? V hloubi mohyly

a nemohu, nemohu z hrobu!

Hlucho a němo a temno je,

ston úděsu v hrudi mi vzlyká,

tmou v útrobách věčnosti orloje

jen červotoč vrže a tiká.

V leb rány spíš kladiv chci dunivé,

než v dřevě ten slouchavý klepot,

spíš bouři a blýskání ohnivé,

než tmu těch tápavých slepot!

V tmách kolkolem prostor nezměrný,

však tísní jak propadlá truhla,

v ní v příšerný důraz dotěrný

dum otázka ledově stuhla:

V hrob za živa životem dovlečen?

Sic kovkop z tmy hlubiny těží,

leč mrtvý buď rovu povděčen,

že pod ním již mrtvě leží.