XLV. ČESKÝ SEDLÁK.

Ty český sedláčku,

Vychytralý ptáčku!

Po zpěvu, po peří,

Blázen, kdo ti věří.

Sedlák jde z hospody,

Cesta mu nestačí;

Když přijde před pána,

Což je hned jinačí.

Škrabe se za uchem,

Potírá si čelo,

Jakby půl dušičky

Z něho vyletělo.

„Jemnost pan’-tatínku!

Letos není loni –

Já řku.... toto vono....

Bída nouzi honí.“

Před pánem stejská si,

Za vraty vejská si, –

Strčil urozenost

S rozumem do kapsy.