XLV. Když v noci letní venku dlívám,

Když v noci letní venku dlívám,

Jeden mě vábí párek hvězd;

A na ně když se truchlý dívám,

Vždy volněji mi v duši jest.

Tam plovou klidně vedle sebe!

Jim žhoucí lesk – je lásky hlas,

Jim hladinou – je krásné nebe,

A dobou schůzek – noční čas.

A mnohý myslí, že jsou svoji,

A jejich pouť že lásky hra:

Než, ony vědí, že je dvojí

Nesmírná světů prostora. –

Řekni mi, dívko, zdali není

Jich los našemu podoben?

I my u sladkém lásky snění

Probloudili jsme mnohý den.

A lidé podle zdání soudí,

Že náležíme sobě již:

My ale víme, co nás troudí,

A známe nejlíp vlastní kříž.

Leč ty si neobírej v hoře

Ty těsné světa poměry,

A s chutí do překážek moře

Zarážej kotvu důvěry.

Hleď! ony hvězdy sladkým zdorem

Se každé noci scházejí,

Nám jsouce pevné lásky vzorem,

A blahověrných nadějí.

Nás předce dřív, než jejich záře

V jeden planoucí splyne kruh,

Když kněz ne tady u oltáře,

Tam nad hvězdami spojí Bůh.