XLV. Na stráni pne se mohyla,

Na stráni pne se mohyla,

A vedle slavík stůně;

Kéž’s mne, ty tichá mohylo,

Ukryla v svojím lůně!

Ty v divém žalu dumně sníš

O slávě uplynulé:

A já tu truchlím v bolu již

Pro ráje zahynulé!

Ty tichá, pustá mohylo,

Povídej věsti svoje,

A šepotem svým těchy dej

A utiš v srdci boje!

Ač mrtvým hrobem zdáš se býť,

Tvé lůno mrtvé v temně:

Ty souvěrně přec hovořiť

Znáš v bolném lkání ke mně!

Ta libokvětná pažiť tvá,

Ta mnohou jizvu skrývá,

Ač měkký s jara zefýrek

Nad tebou vždy zavívá:

I moje srdce hlubý bol

Rozrývá jako tobě:

Ač úsměv v líci hraje spol,

Však tož jenom – po hrobě!