XLV. Noc!

Viz jak vystupuje

z roklin skal,

černýma očima,

pohádkovýma

vyhlíží z lesa,

ze své ložnice,

a zvolna kráčí

do kraje. –

Jemnou rukou hladí

laskavě

keře a stromy,

stoupá do údolí

k lidským obydlím,

klepe jim na okna;

vchází do vnitř;

bere jim laskavě a jemně

nářadí a nástroje z rukou,

klade jim ruce na srdce,

líbá je a

odchází dále,

kde v továrně

kladiva buší

a bledé tváře

k dílu se chýlí.

Stojí u nich chvíli,

zadržuje silné paže,

vrhá kladiva stranou

a velí a káže:

„Dost!“ a z očí jí slzy kanou

slitování.