XLV. Přec zdá se mi, až hrob můj zvrácen

Přec zdá se mi, až hrob můj zvrácen

i v lidské zpustne paměti,

že poznají ho jarní ptáci

a zpěvem svým ho posvětí.

Že poznají ho zlaté hvězdy,

a luna s nebes postropí

že jej v své lásce snivotklivé

rosou i leskem pokropí.

Ba zdá se mi, že duše hájů

nepustí ptáky z náruče,

až slavíček, to srdce lesa,

si při mém srdci zatluče.

Vždyť nemůž být, by zapomněly

znát přítele a skládače,

jenž žití své a vše z nich čerpal,

čím v slast se píseň rozpláče.