XLV. Slunko s vroucím zakocháním

Slunko s vroucím zakocháním

Hledí sličnou na zemi,

Když se planoucími leskne

Ranní rosy krůpěmi.

A už sílá posly lásky

– Paprsky své – na cestu,

Aby snesli políbení

Na milostnou nevěstu.

„Tu pak roušku perlotkanou,

Jíž se dvorně honosí,

Že si na znamení lásky

Od milenky vyprosí.“

Ale žel! an posli letí,

Mrak se černý přivalí,

A té výpravě milostné

K zemi cestu zahalí. – –

Podle řeky osamělá

Na kři růže vykvetá;

Pod ní slavík o milosti

Sladké písně štěhotá.

To tak mocně růži jímá,

Že naň v lásky odměnu

Z ňader milodyšných sype

Deštík svěžích lupenů.

Však nastojte! větru vanot

Ty lupénky nese v proud;

Vlna za vlnou je zchvácí,

Až jim v hloubi utonout. –

Z toho poznej, děvo krásná,

Že i v říši přírody

Život lásky má své žaly,

Tesky své a nehody;

Že pod sluncem nic nebývá

Bez bolesti, bez vady;

Že se v přátelství i lásku

Loudí lest a úklady;

I že darmo naříkáme,

Pak-li divná světa moc

Také naši lásku stíhá,

Až ji pojme hrobu noc.