XLV. Ty stará matko, země naše,

Ty stará matko, země naše,

jak mladistvé ty srdce máš!

Do kvítků celá zabalená

a v písních jen se rozplýváš!

A časy s vraždou, drtné bouře,

co táhlo jich ti přes hlavu,

a přec tě každé jaro najde

zas v usmívavém pozdravu.

Blud člověka a lidská bída

jak krutě tvář ti brázdila,

a přec tvá každá kapka jarní,

jak by ji naděj zasila.

A za každou ti bouří duha,

za každou nocí jitřena,

i šachta přírody a lidstva

už pučí, sotva zavřena.

Ach, lidé my to jinak beřem:

pár hrobů, a jsme zvráceni,

jar několik, a spějem v podzim –

jsme bez dechu, jsme znaveni.