XLV. Tys to, Ty, můj drahý. Snad mě zraky šálí.

Tys to, Ty, můj drahý. Snad mě zraky šálí.

Stojíš tu – je pravdou, že Tě vidím zas?

Skutečností je – a přišel jsi, můj králi –

duše, poddaná mu, jak jej přijalas.

Poctu jsme mu vzdaly a jej uvítaly

v svátečním tom šatě, ozdobily vlas,

k slavnosti té vzácné dům svůj uchystaly,

prostřely stůl, připravily hodokvas.

Žel, má duše! Stály uboze jsme obě,

němy před ním – hořké slzy tryskly z řas –

duše moje, rci, kdo ublížil tak Tobě?

Kam se díváš? Za tou nadějí, jak mizí?

V nesouzvuku břitkém vyzněl drahý hlas...

Ne, to nebyl On, to mluvil někdo cizí.