XLV. V osudů lidských tajemnou knihu

V osudů lidských tajemnou knihu

jsem nahled’ nejedenkrát,

poznal jsem lidstva veškerou tíhu,

shon jeho i marný chvat.

Viděl jsem často trpěti svaté,

a dobré slyšel jsem lkát,

viděl jsem silné otroctvím spjaté

svých dlaní okovy rvát.

Viděl jsem často na trůnech pýchu

a lotry slyšel ctnosti se smát,

viděl jsem četné neřesti mnichů,

tvůj, Kriste, hyzditi šat!

Viděl jsem krále s krutostí ďasů

i srdce svým obětem rvát,

slyšel jsem věštce velebit krásu,

a proto na pranýři stát.

Viděl jsem v slzách bolesti lásku

a pravdě slyšel jsem lát,

že těžko říci, kdo nesl masku,

zda oběť neb její kat.

Toto vše zpilo duší mou zmatkem,

že musím dál vždy se brát,

největším pro mne že bude svátkem

jen spáti, s poklidem spát!