XLV. V Tvém příchodu!

Ach, po Tvém příchodu, ať v hrůze, toužím,

svých dnů běh modlitbou svou neprodloužím;

ať hříchů prach leh’ těžce na list květů,

jež rostly na záhonech mého života,

žeň chudá pro soud se Tvých božských retů.

Mé duše křídla volna jsou, pout tíže

juž spadla s nich, jež k zemi všecko víže,

s mých zraků osleplých tmy děsná clona;

já prohlédl v Tvých zázrak bílých Měst,

svou rozkoší svět už mne nepřekoná.

Na zašlé sny juž bez lítosti shlédám,

jich kalich ke zprahlým rtům nepozvedám,

a za hrob nachýlen v ty dálky věčna

zrak třeštím vytržením – po cestě,

jíž blížíš se v Své slávě z Nekonečna.

Tvých skvoucích vojů pochod triumfálný

prach sluncí zlatý zvířil v oblak valný,

v něm zahalen jdeš vítěz v zlatohlavu

tou cestou milionů věků všech,

jež zašly a jež přijdou ještě v davu.

Blesk, v ohnivém Ty spěješ voze prudce,

královské žezlo v probodené ruce,

jdeš na žeň svou a svou jdeš na vinici,

úrodu svoji sebrat srpy žhavými

a plevu její pálit na hranici.

Čím bude, srdce moje nechvěje se,

Tvůj ortel jak meč ostrý klidně snese,

neb touha duše bude nasycena:

ať slovem Tvým v hloub pekla prokleta,

Tvým pohledem však z muky vykoupena.