XLV. ŽALM DOBRÉ VŮLE

Jen víru mějme! Víru svatou tklivou,

z níž síla roste. V sebe věřme, sobě,

v Nemesi věčnou, věčně spravedlivou

i v Osud vlídný. V našich dějin kobě

klíč leží starý – věřme vírou živou,

že vstup se otvírá jím příští době,

v svět pohádkový projde se tou branou,

a věřme v zázrak – zázraky se stanou!

A naděj mějme! Těšitelko vřelá,

ach, kolikrát už hnali jsme tě z domu,

jak babku žvavou, která vždycky chtěla

nás těšit přeludy jen... dávno tomu...

buď u nás, mluv, ať duše rozechvělá

se těší... zajdi k tomu, ku onomu,

kdož hlavy věsí dosud – přijměte ji

a sluchu přejte povídačce její!

A lásku mějme! Vždyť jsme nenávistí

už přesyceni. Lásku k sobě, k všemu,

což našeho je. Lásku, která čistí

jak oheň všecko. Jeden ke druhému

co bratr k bratru. Každý ať si zjistí,

že hoře víc, než sil, už dáno jemu.

Já ranil koho? Už to pravdou není.

Že jizvu máš? Dej sem ji k pohlazení!