XLV. Zda smutku Tvému někdo rozuměl,

Zda smutku Tvému někdo rozuměl,

Tvým touhám, které ve Tvé duši vadly,

jak vonné květy. Slétly roje včel

se v sadě našem na ně, nežli zchřadly.

Byl otec dobrý, zlaté srdce měl,

leč tiché smutky do domu se vkradly –

vám osud mladé štěstí záviděl,

a starosti ty denní na vše padly.

Jak květ Jsi kvetla, matko, v ústraní,

z Tvé jemné duše vůně táhla sladká,

jak polibek ji cítím na skráni.

Leč smrt šla jednou s kosou po stráni,

květ zkosila – je mrtva moje matka –

ji osud odved' z žití rozhraní.