XLVI. Dědeček dlouho stonal

Dědeček dlouho stonal

celou zimu, chvěl se,

mráz jím lomcoval,

v kožich přioděl se:

„Vnoučku, vyveď mne ven,

hlava mne bolí,

usednu v poli.

Zima mne posud moří,

venku je lépe, tam život hoří;

v polích, tam u muk božích,

dá na mne slunéčko teplejší kožich!

Všude kam slétlo,

očima do srdce radost mi vnikne,

tam zhlídnu v zlatě dnes

pole svá, luka i les,

otcovskou chalupu

i vás, mé děti!

tam bude teplo.