XLVI. Já na čas dlouhý oněměl,

Já na čas dlouhý oněměl,

tak jako skála pustá;

však jedno Tvé políbení

mi rozvázalo ústa.

To bylo jak dešť májový

na půdu deště lačnou;

teď sladké písně v duši mé

zas hojně rašit začnou.