XLVI. Jak temný přízrak před očima vstal

Jak temný přízrak před očima vstal

ten starý pes, jej v stáří zastřelili,

že na obtíž byl, oslep', nehlídal,

jej marně lidské ruce nakrmily.

Jej zavolali. Kol stěn přišoural

se podle sluchu – pušku namířili –

když v důvěře se k pánu přilísal,

spoušť spustili – byl mrtev v jedné chvíli.

Tak děli mně. Strach často duši jímá,

zda netrpěl, než zhynul? Žhavý nach

sníh kolem zbarvil, tuhá byla zima.

Pak vykopali jámu – zahrabali –

a zasadili řeřáb ve hlavách...

a na něm v létě kapky krve vzplály.