XLVI. K té lidstva oponě se pídím –

K té lidstva oponě se pídím –

čas za ní kryje zašlá léta,

a jestli odhrne ji, zvidím,

kdo vládli od počátku světa.

Čas rozhrnul ji z vlastní choutky,

i vidím zrovna do průčelny,

tam visí králové co loutky

a každý z nich je nesmrtelný.

Má o tom v ruce tlustou knihu,

má podpisy a pergameny,

však takto jdou již oudy z klihu,

a pravý zmatek s jejich jmeny.

Tvář bez podoby, prázdna, hlucha,

jen krev jim kane s bledých spánků,

a takto nikde stopy ducha,

a světla jen jak při kahánku.

„Jen zas to zahrň, půjdu dále,

toť divadlo je příliš chudé.“

Čas usmál se: „A nemít krále,

co vám z těch vašich dějin zbude?“