XLVI. Krása světa.

Jak jsi krásný, světe! světe!

Jedna krása druhou stíhá,

Zázrak v zázraku se míhá.

Od bylinky, zde co květe,

Až tam v světů myriady,

Samá – samá krása všady!

Co jen krásy rozmanité

Po této se zemi krouží,

Tak že hled se nad ní ouží!

A co je jí teprv skryté

Všude rozumu i oku

V dalném nebes větrotoku!

Světe, světe, ty jsi krásný! –

Krásu tvou, tu všecky moci –

Polotmavé roucho noci,

Tak jak svit dne hlásá jasný;

A až oku věky minou,

Bude vidět krásu jinou.