XLVI. Mně vždycky Noc je svatá,

Mně vždycky Noc je svatá,

včera i dnes,

s ní vždycky úkoj chvátá,

jenž roste v ples.

Toť hranice je úzká

různých dvou dnů,

toť malá stezka kluzká

z žití v říš snů.

A jak jdu touto drahou

včera i dnes,

zřím, slzí živen vlahou,

kvést nepenthes.

Jej natrhám si v kytku –

krátký jen mžik

dne poslednímu zbytku

vzlyknu jen: dík!