XLVI. Moje srdce.

Moje srdce Tvoje vása,

v ní Ty sladký květ;

moje duše Tebou stůně,

neopusť jí hned.

Opojena Tvojí vůní

po Tobě se pne;

láska Tvoje proniká ji

víc den ode dne.

Zapomněla rozkoší všech

bázní tesklivá;

v bílé roucho milosti Tvé

jen se odívá.

Samotářka ve svém těle,

vzpomínkou se chví

na Tvé, Kriste, liliové

věčné království.

Umdlena je řadou roků,

dni jsou tíhou též;

po břehu se dívá věčném,

kde Ty panuješ.

Naslouchá v dál, zda tím tichem

hlas Tvůj sladce vzní;

a vše bolesti Tvé jsou jí

posli líbezní.