XLVI. Na stolci když zlatoskvělém sedí

Na stolci když zlatoskvělém sedí

Krásná Libuše a podlé ní

Dvanáctero panen, každý mní,

Na bohyni jeho zrak že hledí;

A když před ní vládykové šedí

S úkorným se čelem uklání,

Svatý přístrach všecky podmaní –

Zákonem jsou její výpovědi.

Výmluvná když ústa otvírá,

Nikdo nespouští s ní ani oka,

Neb z ní mluví moudrost otce Kroka;

A když s trůnu svého pozírá,

Čarokrásných očí jejích lesky

Oslepují každého co blesky.