XLVI. PANU FRANTIŠKU VAŇKOVI, bohoslovci v Českých Budějovicích.

My divíme se harfě zlaté,

k níž David pěl své žalmy svaté,

jak mocně tkvěly v lidu všem,

jak hýbávaly národem.

Ty žalmy posud rádi pějem,

my při nich často slzy lejem;

v nás rozmáhá se blahý ruch,

vždyť vnuknul mu je svatý Duch.

I národ náš má víru pevnou

a povahu má věru zpěvnou;

zda mu ten vzácný nebes dar

snad klesnul ve zkázu a zmar?

Už pěvci novou cestu razí,

svou básní lidu víru kazí;

zlou nevěrou už tu a tam,

se hubí ten i onen nám.

Zlých básní zažehnejme kletbu,

my zbožnou dejme lidu četbu;

jej znemravňovat nedejme,

co ztraceno, zas hledejme.

Kdo z vůle Boží básnit umí,

dar ten ať v sobě neutlumí,

a komu láskou hárá hruď,

ten podporou Vám, pěvcům, buď.

Tak za pomoci Boha Pána

se zahojí zas mnohá rána;

tak odstraní se špatný hnus,

a vytříbí se lidu vkus.

Náš Bratře, laď Svou mladou lyru,

pěj lidu blízkou dobu míru;

ať po Bohu se roztouží

a zlému duchu neslouží.