XLVI. Pro život víme dosti málo,

Pro život víme dosti málo,

ať chcem být ve všem pravidelní,

až za hrob nestačí nám pravda,

a potom prý jsme nesmrtelní.

Co z nás má věčně žít? Ta sláva,

že vraždy jsou nám dějinami,

až člověku, jak byl by spolčen

ne s lidmi, ale s hyenami?

Co z nás má věčně žít? Ta touha

po nepočestném otročení,

že sotva kde kdo stane výše,

už chcem, by šláp’ nás na temeni?

Či sváteční ta naše radost,

když všedními se najdem dosti,

že nadlidským už zdá se býti,

také-li kde kus šlechetnosti?

Nuž, možná že v tom mnoho výhod,

však duše upřímná k nim nelne;

já vím jen: musí býti jiné,

co býti má též nesmrtelné.