XLVI. Prostota.

Bolně bezkvětným osudem dotýkán

V tesklivých hrázech plyne proud mojich dnův,

Ach radosť jasná nerosí život můj,

Srdce mi vadne.

Měř se sprosťáčku v chatrné chaloupce,

Jenž s ženou matkou hladových naháčků

Chleb dělíš vzácný mozolův mzdu, měř se

Na blaho se mnou.

Váha tvá skromné blaženosti plná,

Váha má plná dusených bolestí,

Nouzi zevnější nahradí obih*) ti

Poklidu srdce.

Řekni upřímně, kdo ti jest roveň, když

Před domek sednuv po poledni letním,

Hrušky rozlehlé si hovíš ve stínu,

V slávě nedělní.

Vedle s najmladším žena hrá děťátkem,

Bělhlavým, v čistou oděným košilku,

Mazlivým žvatlať hovorem cvičící:

Mámo a táto.

Přijda tuť soused ruku dá neklamnou,

Počne rozjímať minulosti rozdíl,

Přijde darnosná tu dětem vykládať

Kmotra pohadky. –

Vám zde neznámé klamy lícoměrné,

Kradmo vás závisť zahubiť nečíhá,

Volno vám plniť, co velí nevinné

Přírody zákon.

Sevření bídní jalové do formy

V páře měst marných na život hrájí si,

Pouze bezdušné co figurky, směšní

Přírody zrádci.

Vnuknutí Boží vy jenom citíte,

Jenž v mravech zprostých chleba jíte svého,

Vy jste jen šťastní, o chovejte rájskou

Prostoty volnosť.