XLVI. Stále hlas Tvůj slyším, v duši mojí zní,

Stále hlas Tvůj slyším, v duši mojí zní,

lahodný a sladký jako píseň čela –

cizí notou vyzněl – co to bylo v ní?

Jaká zášť neb zloba blínem vypučela?

Duše moje truchlí, píseň pohřební

o lásce si zpívá, která odumřela,

dřív než rozvila se v žhavém poledni –

černý flór, má duše, dej si kolem čela.

Jako vdova plač, a nad tím rovem truchli –

otevřený je a čerstvá jeho prsť –

rakev stojí v něm, a rudé květy ztuchly.

Pomodli se, klekni – pohleď na ten kámen,

pokřižuj se – do hrobu vhoď země hrst –

a s ní všechny touhy, naděje své – amen!