XLVII. Bledý měsíc nad lesy

Bledý měsíc nad lesy

hoří jako lampa duchů,

v hloubi i skal nad tesy,

nikde vánku ani ruchu.

Chtěl bych věru jako on

dávno mrtvý v dál se řítit,

v lidstva bouř a stálý shon

jak on svítit, svítit, svítit!

Vím, žár slunce lepší jest,

vydá víc pro život země;

avšak měsíc v středu hvězd

plá tak důvěrně a jemně.

Slunce živé – mrtvý on,

ono živí, on však léčí,

šťastný byl bych v lidstva shon

takou hovořiti řečí.

Těšit zem – plout nebesy,

vzbouzet sen a křísit tuchu..

Bledý měsíc nad lesy

hoří jako lampa duchů.