XLVII. Co to bylo, nevím. Kdosi zaplakal –

Co to bylo, nevím. Kdosi zaplakal –

Slyšela jsem nářek, v duši mojí pálil,

zšeřilo se venku, soumrak tiše vstal,

jezero mé smutkem, šedým šatem halil.

Ticho velké bylo... jen kdos teskně lkal,

mně se zdálo, že mi ohně v ňadra nalil,

bolelo mne srdce, tížil jakýs’ žal –

kdosi přešel kolem – usmál se a vzdálil.

Kdo to přešel? Štěstí? Usmálo se na mne,

a pak vzdálilo se? Zhaslo světlo klamné.

A kdo hořce plakal? Duše má to byla.

Oplakala lásku, o níž sladce snila...

Noc je černá kolem – hřbitov klidně leží –

Půlnoc... orloj bije na kostelní věži.