XLVII. Dědoušku, v polední době

Dědoušku, v polední době

něco jsme nalezli v stromku

na babiččině hrobě;

pojď, viz! a táhnou děda z domku,

též aby zhlíd.

Když přišli k stromku, ač tiše,

pojednou pták z něho sivý

vylétl ze své skrýše

a v pokřik dal se tklivý;

rušen mu klid.

Víš, co to, dědoušku, bylo?

Dva siví ptáci;

od jara hnízdí v taji,

pějí, by pěkně se snilo

babičce v záhrobním kraji,

kam všechen jde lid!

V hnízdě jsou vajíčka skrytá,

nový až zavěje jih,

jenž v skrýš k těm vajíčkám lítá,

pak budou ptáčata z nich,

již v stromcích, kde naše budou hroby,

nová zas hnízda si zrobí,

v nich budou útulky mívat

a do snů též nám zpívat

zpěv stále veselý a nový

jako babičce a dědouškovi.