XLVII. Dí převor k bohu na modlitbách:

Dí převor k bohu na modlitbách:

„Kam sáhají mé kláštery,

tak přírodu již zkrotili jsme,

že ručím za své pátery.

A žeť i sen jich jako křišťál:

až noc jim v sny jej rozvlní,

ó dej, co jim se bude zdáti,

ať zejtra se to vyplní.“

A dal to bůh. Tu zejtra ráno

mnich žádný nechce od cely,

máť každý ze sna ráj i Evu

a s Evou sladké pocely.

Tu v klášteře hned jako v nebi,

kde mnich, tam vidět anděla,

jen převor má jich celý harem,

tak růžových a do běla.

Jde k mnichům, každý: „Mea culpa!“

že líbal, zapřít nemoha,

však převor dává rozhřešení:

„Sny pocházejí od boha.“