XLVII. Ó hvězdo milá, v okénko jež svítíš

Ó hvězdo milá, v okénko jež svítíš

Mi tako laskavě,

Proč světlem třeplavě

V mou duši smutnou lesky svoje leješ?

Snad i ty hlubě jako já bol cítíš

A neznámými touhami se chvěješ?

Tvé jasnoty ten odráží se blesk

V mém zraku slzavém,

Jenž v nebi modravém

Si u tvých sester hledá ulehčení,

Když v bolném srdci tkvěje dumný stesk

A žalem tichým k nim lne v důvěření.

Ba že ta duše, jež mně vzdálena,

Přec tobě blízká dlí!

Kéž jsi zrak slzou mdlý

Svým ohněm čistým mile skojila,

By každá slza v bolu roněná

Se v sestru tvoji, v hvězdu, změnila:

A v okamžiku, když se v oku třpýtí

Zas k nebi vzplanula,

A tamo stanula,

By milostně k své setře touhou mřela!

Pak by má duše, z níž se slza nítí,

Se s tebou věčně ráda upájela.

Oj! ty mi dosvědčuješ, hvězdo čilá,

Svým chvěním milostným?

Mé srdce blahostným

Juž citem svatě po tobě jen plane!

Tam žije tedy ona duše milá,

Po nížto moje toužiť nepřestane!

Protož mé oko často k tobě zírá,

Když v krutou spoustu mír

Uchvátí bolův vír,

Jež v ňadrách mojich travnou mocí hostí?

Ó lej své lesky, hvězdičko ty čirá,

Juž každou noc mi se své vzdálenosti.