XLVII. Ještě stůněš; – ač tebou mi

Ještě stůněš; – ač tebou mi

Nic o tom nezmíněno,

Předc mi o tom každé hlásá

Tvého lístku písmeno.

Ještě stůněš; – tvá-tě ruka

Sotva může péro vést;

Každý tah mi lístku tvého

Vypravuje tvou bolest.

Ó, že nelze v sympatii

Moci vkouzlit takové,

By dvé duší spolu mohlo

V pravdě sdílet city své,

Rozkoše pak a radosti,

Útěchy a lásky slad –

Všecko bych s tebou, dívenko,

Volil sdílet milerád.

Ty pak by’s se nehněvala.

Vždyť tvé dobré srdce znám,

Kdybych touhy a bolesti

Své – nechával sobě sám.