XLVII. Nechť věci vážím jakkoliv,

Nechť věci vážím jakkoliv,

jichž soud nám zraje v mysli chvatné,

ten zdá se soudů býti soud:

co proti přírodě, že špatné.

A špatné, byť i marnivost

to na ctnost světila i víru,

a byť i sluh ochotný dav

to spásou hlásal všehomíru.

A špatné, byť i knížat sbor

co své se tomu kořil modle,

a jmeno z ní a slávu bral,

kdy lidství své zašlápnul podle.

Ba špatné, byť se věkové

tím táceli jak vínem zvratným:

jeť víc než matkou příroda –

a není syn, kdo synem špatným.