XLVII. PANU JOSEFU VEJCHODSKÉMU, administrátoru fary Dambořické na Moravě.

Tu a tam už trochu pouvadlo

v plném květu staré pořekadlo:

„Prodli tam, kde lidé zpívají,

zlí jen lidé písní nemají.“

Pěvci v lesklém, luzném šatě

k hradům tlačí se i k nízké chatě;

chtí tam méně soudné čtenáře

obrátiti za dne ve tmáře.

Odvěkou jim moudrost v duších boří,

v pochybnosti prohlubeň je noří;

ztemňují jim jasný ducha vid,

olupují o ctnost je a klid.

Takých pěvců bídná činnost zraje!

Kam až vtírají se jejich báje;

v krčmách slyš jich písní ozvěnu;

viz tu smutnou lidí proměnu.

Z doupat hříchů do rodin jde bída,

v nich se kletba s písní hnusnou střídá;

tam se těší liší proroci

šerednému per svých ovoci.

Utěšené našich dědů zpěvy

nemnohou již přítažlivost jeví;

nelíbí se národní jim zpěv,

z opilých se retů proudí řev.

Bratře, smutná věc a známa Tobě,

Ty se divíš bludných zpěvů zlobě,

jí se chlubí talent zbloudilý,

hyzdí-li náš národ rozmilý.

Bolná slza oko Tobě kalí,

zříš-li, jaká strast se na lid valí;

otvíráš Svůj zvučně zpěvný ret,

pérem vážným chystáš protijed.

Ó pěj šťastně, vyhoj četné rány,

jež jsou lidu špatným pérem dány,

pracuj pilně, pomůže Ti Bůh,

otevř svůj Ti kde kdo vděčný sluch.