XLVII. Po stopě kráčím svého žití nyní

Po stopě kráčím svého žití nyní

tou šerou cestou v tiché jeseni,

ji nepoznávám – přešli tudy jiní,

na poli vzrostlo cizí osení.

Jdu tiše k domu, hledím na svatyni,

a duše moje stane v zasnění...

mně skřínku dali v svatební té síni,

v ní smutek byl a hadi zavřeni.

To Pandořina zlatá skřínka byla –

ji pečlivě jsem v chrámu zavřela,

že skvost je vzácný ukryt v ní, jsem mnila.

Leč jednou přece – zvědavost mne jala –

jsem otevřela víko – syčela

v ní zmije... holá skutečnost mne ťala.