XLVII. SMÍR.

V svém loži těžce zasténal

král, blízké smrti plen,

a z ohně smyslů znícených

v hruď poslední slít’ sen.

Co zří? Dvou duchů mlžný zjev;

ten pravý samý jas,

ten levý vzdorně zamračen; –

co chtí ty zjevy as?

Hle, od půlnoci na západ

duch temný peruť vztáh’,

leč od východu v jasný jih

ten bílý křídly sáh’.

Ten jasný zlatým červánkem

má peruť zdobenou,

leč zachmuřený jeho druh

má posutu ji tmou.

Ten jasný slunce na prsou,

leč druh má měsíc jen;

ten temný zírá jako noc,

ten jasný jako den.

A vece temný zamračen:

„Kdo jsi, ty jasný; mluv,

že’s ke králi se odvážil

až v konci jeho dnův?“

„Já oka Tvůrcova jsem svit

a jeho čela jas,

však co jsi ty? Nuž odpověz!“

A chmurný vece zas:

„Já z moře temností a mlh

část nesmrtelna jsem;

v tom moři tone napořád,

kdo sluje člověkem.“ –

„Já z moře světla paprskem

se z boží vůle zdvih,“

zas jasný děl, „a ukrývám

se v srdcích zvolených.

Jsem pylem z křídel slova jen,

jímž budován byl svět!“

„Já hmoty ruch,“ děl zase druh,

„z níž Pán tvůj lidstvo hnět’!

Jsem víc! Však proč jsi tady? Mluv!“

„Bych o toho, jenž chor –

jak Hospodin mi kázal dnes –

ved’ s tebou soudný spor.“

„A k čemu spor? On dávno mým,

sám ve své nebe spěš!

Jej, kdo zde leží mrtev s půl,

mně, věru, nevyrveš!“ –

„On mým; jeť dechu Páně část!“

„Leč hříšník větší všech;

mým, mým je; navždy vezmu jej

v říš temna z komnat těch!“ –

„Jest smířen s Bohem; trpěl dost!

Či nezhnětl ho strach?

V svém srdci největší měl trest,

mým jeho duch, tvým prach.“

„A přec je mým, já zvítězím!

Za hříchů černý mrak

běs srdce jeho užírej

a hrůzy věčný drak! –

„Ne, poznal se a litoval,

jdi; marný je tvůj spěch!...

„Ať pyká jen, ať hoří jen

u věčných plamenech!“ –

„Toť všeho nejděsnější soud!

Vím, v tůni hříchů stál;

leč víš, co člověk učinil?

a víš, co spáchal král?“

„Svou zlobou otrávil se sám,

běd černý proud ssál v hruď...“

„Leč časně hřešil, časně vlád’,

tož časně trestán buď!

Jak v žití snil, tak ve snách žil –

tys sám ty sny mu dal;

on ve snách hrůzou příšernou

své hříchy odpykal.

Já zřel jej strachem zapadat

a pekel ohněm bříst;

ne říši tvé – on padne věz,

jen hrobu za kořist.

Jen zemi, z niž byl narozen! –

Tím splacen budiž dluh.

Náš spor je skončen; soudcem však

jest svrchovaný Bůh!

Slyš! S výše volá Jeho hlas:

„Znám světa rej a vír,

za časný hřích trest časný dám

a za pokání smír!

Byl synem doby předsudkův,

jich chabou loutkou byl,

co já jsem do duše mu klad’,

věk lží v něm zahubil!

Snil pod čelem mu jasný duch:

byl věčnosti mé dech,

leč daný na skráň diadem

květ dobra v hlavě zžeh’.

Svět na králi se prohřešil,

jak boha že ho ctil,

leč jako otrok dotrpěl...

Král zhynul, člověk zbyl! –

Tvým, démone, byl zmučen snem

a žil v něm skutečnost,

ty, cherube, ho zlíbej v sled,

ať na vždy zla je prost!

Pro různých lidí různý čin

mám různost duše správ;

on životem byl otráven,

nuž smrtí budiž zdráv!

Zdráv smrtí, vše jež líhá v klid

a nese volnost všem,

jíž největší se bázlivec

v ráz stává vítězem.

Jež blahem lidstva největším

a smírem sporů všech...

Mým dechem na svět poslán byl,

v můj zase vrať se dech!

Pryč, duchu temna, prchni již!“

– a démon na tvář kles’ –

„Ty, duchu světla, na křídlech

jej v oblast míru nes!“ –

A prchl sen. – Král z hloubky vzdech’

a oči vytřeštil:

„Bůh láska jest; jsem vyléčen,

jsem zdráv!...“ A mrtev byl. –