XLVII. Smrt v noc se loudí pod okénko,

Smrt v noc se loudí pod okénko,

tam panna myslí na ženicha,

smrt na kost zadrnká si v píseň,

a panna slouchá, sotva dýchá.

„Jsem ostrý hoch, vždy stejně mladý,

a věrnost neberu tak přísně,

mám žen i dívek plný harém,

jen tebe nemám do své písně.“

A panna jako ve snu, klesá

mu na rty, v náruč, beze hlásku,

jen ret se v políbení zachvěl:

„Já dnes mu přísahala lásku!“

A ostrý hoch se smí i zasmát:

„Když zrušíš, o tos více žena;

jen přiviň se a líbej, líbej,

a uvidíš, jsi rozvedena.“

Pak přišli v smutku, se ženichem,

rvou sobě vlasy, slzy kropí,

smrt mne si ruce, panna mlčí,

a jedni druhých nepochopí.