XLVII. V vlasti jsem a předce divná tužba

V vlasti jsem a předce divná tužba

svírá prsa těsným okovem,

stoupám místa od dětinství milá,

a předc nejsem zde víc domovem.

Cizé tváře, cizé chladné zvyky,

cizé citům zvuky kolem znějí,

že bych zaplakal si v domě vlastním

píseň tužby – toužnou Odysseji.