XLVII. VRCHNÍ Z KOZLOVA.

Pan vrchní z Kozlova

Přijel do Rousova

Na křtiny:

Tu sobě namluvil

Ctnou pannu Hejduli,

Němkyni.

On váží čtyry sta,

A panna nevěsta

Liber pět,

Jakoby na vozu

Padnul pod pavuzu

Z růže květ.

Co panna neváží,

Zlatým se dováží

Kamenem.

„Hej Kubo, Kubíku,

Měj se ke kozlíku,

Pojedem!“

Ze vrat jsou vyjeli,

Pole projížděli,

Také les:

S kopce nejednoho

S nevěstou vrchního

Pán bůh snes.

Při samém Kozlovu

Běží tam přes vodu

Silnice:

Řeka je hluboká,

Prudká a široká –

Blatnice.

Ach běda, na brodu

Zlou měli příhodu

Zrovna dnes;

Kočár se rozbořil,

A panstvo vyložil

Měkce kdes.

Sedláci v půlnoci

Z těžké se roboty

Vrátili;

Z rákosí bahního

Jsou pana vrchního

Páčili.

Ctný pane ženichu,

Kam jste dal nevěstu,

Co s vámi včera jela?

„Přeškoda na věky!

Padla mi do řeky,

Ona mně uplavala.“