XLVII. Zvony.

Z dálky slyším, slyším: zvony znějí;

je to jako ve snu líbezném,

jejich hlasy, nevím, co mi chtějí,

ale všecko bolí v srdci mém.

Staré rány ve mně otvírají,

ne tak rány jako ztráty mé;

klenotnice, v nížto krásou hrají

skvosty, které pozdě ceníme.

Jak to jihne v mlhách vzpomínání,

obraz za obrazem vystoupí;

chtěl bych vykoupit je krve daní,

za každým mé srdce zaoupí.

Chtěl bych ruku vztáhnout, zadržet je,

co by přebolelo srdce jen,

ale mizí mlhy do závěje,

a já vidím přelud, je to sen.

Za nimi mne touha zachvacuje,

břímě Sisyfovo dál je žít;

chtěl bych v propast, která věčnem sluje,

vrhnout se, v jich stín se proměnit.

Z dálky slyším, slyším, zvony zní to,

pro mé srdce hlasy andělů;

ó mé dětství svaté, jak mi líto,

a jak toužím po tvém úbělu!

Ozdobit se tvými liliemi,

lampu nevinnosti planoucí,

v dálku odvanout tou smutnou zemí

jak to Ave zvonů tichnoucí.