XLVIII. Andělu strážci!

Můj stín jsi! Tys však liliově bílý,

plá tobě v zraku tajemná zář hvězd

a peruť tvá, jež nade mnou se chýlí,

má vlání snu, jenž zapomenut jest.

Je cesta žití mého bez vší chlouby

a tesklivá je řadou hořkých let,

Ty však jsi strom, jenž alejí ji vroubí

a před nohy mé střásá vlídně květ.

A prázdných do obzorů něžným čarem

mi kouzlíš snů mých fata morganu,

jež kvete pohádkovým ještě jarem,

s tou drahou vírou, že jí dosáhnu.

V mých myšlenek svět vcházíš tiše,

jak do prismatu slunce paprsek,

je pozdvihuješ do mystické výše,

by rozzářil v nich nevinnosti vděk.

Tvůj úsměv rosou do mé duše prýští

a sytí lačnou, přetajemný chléb;

Tys plamen svatý na mém obětišti,

Tvé „Amen“ křídlo jest mých modliteb.

Jak vojska zdvihnou-li se pokušení,

Tys štít, jenž nepřátel meč láme v dví; –

však pro smrti mé hořké okamžení

Ty chováš nejsladší své tajemství!