XLVIII Den letní zlaté ruce vztáh’ a žehná kraji,

Den letní zlaté ruce vztáh’ a žehná kraji,

luh plný rosy je a květných zdob,

s popěvkem ptáci sem tam přelétají

a na hřbitově hrobník, cesty v kraji

nachýlen kopá hrob.

Je umdlen, vzdychá, s čela pot si stírá:

„Ba, sám bych v hrob již kles!“

A podál jeho vnouček z trávy květy sbírá,

radostně ve své je pěsti svírá

a úsměvně hledí do nebes:

„Hleď, slunce zas

zahnalo mračnou chmuru,

jak rozkošný to čas!

Kéž mohu s ptáky vzhůru!“