XLVIII. Eremita v severu hvozdech temných,

Eremita v severu hvozdech temných,

snem jsem pomněl potulek jasem mythů,

kam v dni jara lákala mysl junnou

výslunná Hellas.

V moře dmou se modravé vlny lesů,

vzduté plachty oblaků v dál mě nesou:

Slunný břeh, ruch přístavu, hradby, chrámy,

Akropol touhy!

Bohů háje tajemné, věstné sluje,

v klasných nivách Pánovy živné dechy –

dále, dál! až kde kyne Olympia

Altidou stinnou.

Spěž a mramor větvemi oliv planou,

jásot nese k blankytu ladné hlasy,

proudí davy, na čelech jasných nezřít

helotu potu...

Vzruch a hlahol, mávání řásných rouch a

potlesk dlaní nadšený. Vítěz k métě

letě bílým plamenem údů křepkých –

u cíle padnul...

Mrazné ticho překvapu taje v údiv:

S ruky Dia vládného prudkým letem,

až ran peplu plápolá bleskem v patách,

sstupuje Niké!

Jasně hledí hrdý zrak, pevné prsy

nechvějí se povzdechem bolných citů;

palmu v pravici a dlaň levá vznáší

vítězný věnec.

Padlý heros oddaně v děk k ní vzhédnul:

Niké věnčí skráň olivou mu svatou.

Za ním v žasu Thanatos v prach se koří

před zářnou Niké.

Rychleji sněť na skráni vadne živé,

v níž ples hárá vítězství, než té mrtvé,

co k ní nad led drásavě ulnul horký

stadia písek.

Blah, kdo epinikií jásot aspoň

na mžik vnímá vítězně, v sluch byť mroucí!

Žel, kdy padlým u cíle v jedno splývá

Thanatos – Niké.