XLVIII. Kdo prožil hlučné bouře života

Kdo prožil hlučné bouře života

A ty sny vírné slávy lichotivé;

Kdo lásky časy v slasti touhomřivé:

V vzpomínce toho trýzní tesknota.

Nadarmo srdce v zvuku divém zpívá,

By ztichl divých tužeb plachý shon!

Ach! Písní tou hruď bolná neokřívá,

Spíš roztaje se v zraku slzí ron!

A byť ta sladká hudba mladosti

Snův zlatých rozechvěla luzné zjevy:

Přes truchlý stín se vkrádá v ně, jak v zpěvy

Se loudí akord němé žalosti.

A v posupně-li bledé hraje tváři

Na krátko úsměv oko kouzlící:

To bludice se svity jenom září

Na smutné poušti vzešlé – mizící.