XLVIII. Mne ani mnoho nebolí,

Mne ani mnoho nebolí,

když vadnout vidím krásu v květech,

vždyť se mi z jara vrátí zas

a krásnější snad v nových dětech.

Však bolí mne, když druhy zřím

květ za květem si z ducha pleti,

vyvlékat duši ze všech krás

a žíti dál a sevšedněti.

A smát se poupat mrtvolám,

svých snů se chlubit pronevěrou,

kdy nelze již co oškubat –

to štěstím zvát a kariérou.

Ach, přátelé, tak stlát si poušť,

žít vidět vás v tak mladé smrti,

dnem každým být pak více sám –

to div mi srdce nerozdrtí.