XLVIII. Nebe tmí se ze všech stran,

Nebe tmí se ze všech stran,

z dálky duní hrom,

suchou travou táhne van,

zlehka zčeří strom.

Zdráv buď, vánku, před bouří!

V spráhlé země líc

šlehneš, než to zabouří

vůní dívčích kštic.

Střeseš s listí bílý prach,

pták tě pozdraví,

padneš v srdce, jímž vlá strach,

křídlem únavy.

Lásko! ty jsi vánek ten

v jitra úsvitu,

pučíš jako sladký sen

v ňader úkrytu.

Než bouř začne, život sám,

burácet a hřmít,

jasný paprslek jsi tmám,

sladký dech a svit.

Padlas květ jak porosen

na osmáhlou šíj –

A teď vichry v útok jen,

a teď hrome bij!