XLVIII. PANU JANU VONDRÁŠKOVI, bohoslovci, jáhnu v Praze.

Buď nám vítán, pěvče mladý,

chválíme Tvých básní vnady;

horníka nám kreslíš jemně

ve hlubokém dolu temně;

horník zbožným byl a jest,

zasloužená buď mu čest!

Nežli sjede v nebezpečí,

na kolenou vroucně klečí,

s rodinou se vřele loučí,

ji i sebe doporoučí

Bohu, Boží Mateři,

a jde klidně ze dveří.

Mnohý sbírá drahé kovy,

podobá se horníkovi,

hlodá jich a snažně sbírá,

ale duše jeho zmírá;

výhradně své tělo jen

na oku má den co den.

Nedbá na svou drahou duši,

směle bližním pokoj ruší;

nedá žít mu v blahém míru,

rve mu z hrudi blahou víru;

nalézá svou útěchu

v zisku, v časném prospěchu.

Tobě, Bratře, Bůh dal záhy

hřivnu zlatou, kov to drahý;

dána Tobě jasná víra,

která duchem v nebe zírá;

dán Ti bystrý ducha hled,

nepoutaných křídel vzlet.

Harfa zlatá Tobě dána

na oslavu nebes Pána,

dána Tobě zvučná píseň,

abys pudil bližních tíseň;

naladěnou harfu měj,

Bohu ke cti slavně pěj!

Značná řada pěvců bratří

blahým okem na Tě patří,

bratrskou jim podej ruku,

kráčej s nimi za souzvuku;

měj vždy vedle hrudi hruď,

pěvcem Církvi, vlasti buď!