XLVIII. Pojď sem, ty pohozená lebko:

Pojď sem, ty pohozená lebko:

buď nevíš nic, neb nepovíš;

a co zas já vím a co říkám,

jsi hlucha, o to nestojíš.

Nuž jaký hovor, kde jen ptaní

a zatvrzelé mlčení,

kde hloubka jen, a žádné mosty

neb přechody a změlčení?

A přec to ptaní náš je život

a mřeme sobě v odpověď;

ba ptaly se už celé věky,

jen více nikdo nedoved’.

Žít na smrt, kvésti na zvadnutí,

být vše a ničím – obojím?

Neptám se víc. Ta lebka mlčí

a o jinou řeč nestojím.