XLVIII. Stěhování duší.

Již v ně věřím od chvíle, z bytu když starého v nový

s troskami Penatů svých musím se harcovat dál,

nové stěny, nová též vyhlídka, chodby a krovy!

Z nábytku otců však, z knih starý duch na mne zas vál,

jímavým kouzlem o svoje právo hlásil se starý duch,

jakoby v starém sedím zas, starý polykám doma vzduch.

Proč by tak stejně nemohla duše, ano ba spíš,

majíc byt nový, přejít veň, starý když schátral již?