XLX.

„Jen jeden hled a ruky sněhobílé

Tak sladké, vřelé, jemné tisknutí,

A loďka lehká ve hbitosti čilé

Mne unášela z lásky zákoutí.

Já ploval rozkoší... těch vlnek spíle,

Ten šumot vesel, ten zpěv gondolírů

Mne nevytrhl mých snů sladkých z víru;

Já v myšlénkách jsem ještě k prsoum děvu

Tisk’ v vroucím zápalu a jejích směvů

Ten půvab líbal, slúchal šepotání,

Jež tajný smysl sluchu neubrání.