XlX. Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,

Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,

nemáš-li sil udeřiti v kámen,

až by ze skal tvrdých vytrysk náhle

všechněm v úkoj sladké vody pramen.

Nemáš-li moc máchnout k nebi rukou,

až by k lidu, který čeká lačný,

křepelky se, které v polích tlukou,

s nebe snesly nesčetnými mračny.

Lid chce dál jen zázraky a divy,

nedáš-li jich, rotí se a reptá,

zda jsi dal mu myšlenky květ živý,

den i noc a pot i krev, se neptá.

Však tou zbraní, již jsi vtisk mu v ruce,

by ji zkoupal v nepřátel svých krvi,

hladovících davů bědný vůdce,

hořký úsměv na rtech, padneš prvý!